Jak se Olí učí usínat, part two

D3C4575F-0BDF-4212-B5C2-C73C4825473A

Nemůžu uvěřit, že už je to rok a půl od doby, kdy jsem napsala článek o tom, jak uspáváme to naše miminko: Tak kdy už ho necháš vyplakat?! Nikdy! Nedávno jsem se vás ptala, jestli byste chtěli pokračování … tady je:

Náš příběh končil zhruba, když Olíčkovi byl rok. Teď mu je 2,5 a ledacos se změnilo. Pokusím se vzpomenout na všechny zásadní uspávací momenty a shrnout vám je.

Za největší milník považuju období, kdy jsem přestala kojit, Olíčkovi byl rok a půl. Navíc asi týden po odstavení si Olí schoval (v tu chvíli samozřejmě zapomněl kam) dudlíka mezi hrnce v kuchyni do šuplíku (tam jsme ho vážně nehledali, ale jinak jsme prolezli všechno asi 100x) a jiného dudana na milost nevzal. Takže bylo i oddudlíkováno. Kojení před spaním byl rituál, na který se těšil, který ho uklidnil. I když už přímo u kojení neusínal, byla to důležitá součást tzv. ladění na spánek. Občas to byl jediný tahák na to, jak ho dostat do spacího módu bez protestů. No a najednou byl pryč. Museli jsme si vytvořit nový rituál. Zatímco jsem do té doby Olíčka uspávala sama v jeho pokojíčku na křesle, teď k uspávání potřeboval všechny členy domácnosti, nějak to kojení a dudlíka nahradit musel. Takže jsme (se) uspávali všichni společně v ložnici ve velké posteli, ani kočky nesměly chybět.

Vzpomínám si, že pár večerů trvalo, než pochopil, že jsme si nešli jen zaskákat na postel, že se z postele už nevylézá a že se skutečně jde spát. Ale jak se říká, opakování je matka moudrosti, teda pro děti a pro rodiče zase učení trpělivosti. My jsme nechtěli, aby měl uspávání a konec kojení spojený se stresem, takže jsme se nepouštěli do nějakých velkých konfliktů a hádek, přeci jen, kdo by chtěl usínat v takové atmosféře?! Snažili jsme se vše vyřešit v klidu, no ne vždy to byla pohádka, co si budeme povídat. Ale! Někdy chtěl tak zarputile z postele, že jsem ho prostě nechala jít a díky bohu za to, zjistila jsem totiž, že potřeboval jen něco zařídit, dodělat, vzpomněl si, že např. autíčko nezaparkoval do garáže, nebo že by chtěl usínat s jinou hračkou. Takže odchod z postele jen znamenal, že si něco zařídí a přijde během chvilky zpátky. (Mimochodem, on snad disponuje nočním viděním). Tímhle mě vážně překvapoval a překvapuje do teď, když slezl z postele hned jsem si myslela, že zdrhá a ono ne. Někdy je zkrátka skvělé poskytnout tu příležitost a to obzvlášť, pokud děti ještě nemluví a nedokáží vyjádřit svou potřebu jinak než samotnou akcí. Zatímco my/já/kočky zůstáváme v posteli, Olí si vyřeší co potřebuje a přijde zpátky. Většinou je to opravdu jen otázka minuty.

Další změna nastala lehce před druhými narozeninami, kdy Olíček dostal velkou domečkovou postel. Panečku to bylo nadšení (a stále je). Změna to byla pozitivní na všech úrovních. Hned první noc v ní spinkal v kuse až do rána. Přes den ji má jako své útočiště a místo pro lumpačiny. Musím říct, že tohle se nám vážně povedlo.

Odpolední usínání.

Odpolední usínání bylo v té době snadnější. Únava na Olíka dopadala po obědě skutečně mohutně. Kolem roku a půl měl vůbec kouzelné období. Hrál si, dokud mu síly stačily a jakmile to na něj padalo, přišel se přitulit a do par minutek spinkal. Tohle usínání provozoval za jakýchkoli okolností, např. i když ho hlídala moje ségra, hrál si s auty, když nastal čas, přišel za ní na gauč a zalomil to. Načasování bylo vždy +- pár minut stejné.  Prostě pohádka. 

Pak si vzpomínám na období, kdy odpoledne nechtěl usínat v posteli. Dny, kdy si Olíček dopřával šlofíček doma v pelíšku, začaly být od jeho dvou let náročnější. Vůbec se nechtěl podvolit myšlence na spánek! První vlnu nevole jsem vyřešila tím, že jsme posunuli čas uspávání o hodinu, byl unavenější a vše šlo hladčeji. Ale to vydrželo jen chvíli a nastalo období, kdy ho do postele vůbec nešlo dostat, natož ho v ní udržet. Svým způsobem tím protestoval proti odpolednímu spánku, ale pořád ho potřeboval a potřebuje. Když se nevyspinká po obědě, dotáhne to max. do 16:30 a pak odpadává za chůze. Takže to dopadalo tak, že jsme šli spolu do postele, on vzápětí utekl, uvelebil se na gauči, asi dvakrát řekl “ach jo” a usnul. Někdy si vlezl do jídelní židličky, což je takové jeho království, opřel si hlavičku o pultík a zalomil to. Celý proces včetně útěku z postele trval asi tři minuty. Ode mě se pak už jen žádalo, abych ho přenesla do postýlky, kde se spokojeně dospal. Ale za vůbec asi nejpohodlnější uspávání považuju jízdu autem. Dáme oběd, vyrazíme ven, Olíček usne cestou, přendám ho do kočárku, kde se dospí a já mám mezitím čas si zařídit téměř cokoli, cvičení, úřady, práci, kávu. A teď, když chodí Olíček do školky, je to vyřešené úplně, vyzvednu ho po obídku a ať už chci nebo ne, cestou domů to v autě zalomí, já ho pak podle situace přenesu do postýlky nebo do kočárku.

Večerní ladění.

Večer se na spánek ladí mnohem déle než po obědě. Možná je to tím, že vstřebává zážitky z celého dne. Mohu ale upřímně říct, že mi to nevadí. Už dávno jsem se oprostila od všech těch představ (měla jsem je vůbec někdy?), že dítě usíná samo nebo že usíná rychle. Večerní uspávání je pro mě pořád jednou z nejkrásnějších částí dne. Představuje pro mě průměrně 40 minut vyprávění, tulení a pusinkování, občas zpívání, lechtání a blbnutí, zmizí všechna ta hektika a akce, pozvolna se ladíme na spánek. Není to o tom, že se řekne, tak ticho a spát, to vůbec ne. Nechávám to plynout a Olíček se nakonec sám uklidní a usne. Někdy mu přechod za duhu, trvá déle, třeba i 15 minut leží bez hnutí, oči dokořán, je vidět, že mu toho tolik běhá hlavou. Občas mu nejde zabrat opravdu dlouho a je z toho mírně nevrly, ale jsem tam pro něj a pomáhám mu tyhle stavy zpracovat. A to tulení! Obzvlášť v poslední době mě začal tulit jako velký chlap, obejme mě, přitáhne k sobě a chce, abych mu ležela na ramínku, no co vám budu povídat, rozpouštím se z toho … pusinkuje … no lásky kopec!

Když usne, přenesu ho do jeho postýlky, kterou má ve svém pokojíčku, zapnu chůvičku, abych věděla, kdyby plakal nebo se něco dělo (ložnici máme celkem daleko). A k ránu k nám Olíček sám přijde, přitulí se a většinou ještě chvíli podřimuje.

Když ho nemůžu dostat do postele?

Level no.1

Občas se mu prostě ještě nechce jít spát, hraje si, víčka mu jakž takž drží nahoře, takže za něj pohoda. Na větu, že jdeme spinkat žádná adekvátní reakce. V té chvíli mi většinou zabere hra na miminko. To miluje. Je to taková naše kouzelná formulka. “Jéé tady je ale maličké miminko, to musíme pochovat …” a už natahuje ručičky a já ho v náručí nesu do postele. Víte, co je zvláštní, když si Olí hraje na miminko, nikdy nepláče, vždycky se jen usmívá, zavírá očička, zívá, usíná, probouzí se, ale nikdy ho nenapadne, že by mohl začít plakat. A to kolem sebe máme miminka, která umí spustit pořádnou serenádu. Tak si vždycky říkám, že to má třeba v sobě, že sám byl spokojené miminko, které téměř neplakalo, … no ať už je to jakkoli, je to krásný.

Level no.2

Jednou za čas se Olí proti usínání vyhraní úplně a zkusí povolit uzdu. Zdrhne z postele a to své “zařizování” nějakých věcí protáhne a začne si hrát, místo aby se vrátil zpět. No ano, jednou za čas to prostě zkusí. Zrovna včera odpoledne jsme měli s Olíčkem na spánek zcela odlišný názor. V tu chvíli mi ale bylo jasné, že nemá smysl trvat na tom, aby šel okamžitě zpátky do postele, musela bych křičet, držet ho tam násilím, s jeho povahou to úplně neladí, jakmile se zasekne a rozhodne, nehne s ním ani buldozér. A role „matka - buldozérka/mlátička“ není zrovna pro mě. Takže byť se v tu chvíli zařídil po svém, věděl, že to neschvaluji a že mi to vadí. Pro vyřešení naší situace to stačilo. Sice se v ten okamžik mohlo zdát, že je po jeho, ale ta pachuť z “výhry” pro něj byla tak silná, že z toho byl špatný a další den už to nezopakoval. A ke spánku jsme stejně došli, jen o trochu později a bez křiku a slz.

Kolem a kolem. 

A co říct na otázku, co když jsi unavená, vyčerpaná, do toho ještě uspáváš? Když jsem unavená, usnu s Olíčkem, problém vyřešen. A hald nádobí do myčky se dá až ráno a nebo to občas za mě udělá muž ;)

Po zhruba 2,5 letech uspávání mohu říct, že nelituji. Nelituji kvůli sobě a nelituji ani kvůli Olíčkovi. Není z něj nesamostatný závislák, jak mi někteří věštili. Je to už velký chlapeček, který se sám rozhodl, že chce začít chodit do školky, umí být úžasně samostatný a stejně tak úžasně mamánkovský. Umí dát najevo lásku a stejně tak se vyhranit proti tomu, co se mu nelíbí. Možná i díky uspávání načerpal a čerpá jistotu sám v sebe. Bezmezná láska a bezpečné zázemí, které doma má, které má u své maminky, u svým rodičů, možná právě to mu dovoluje si na dopoledne odskočit do školky a žít svůj život tak nějak na chvilku sám. A ze mě není strhaná matka bez energie a milostného života.

Zkrátka, žádná katastrofa se nekonala, jen další trapně pozitivní článek o uspávání. Ale takový my už prostě jsme.

Najít si tu vlastní rovinu, v které nám je dobře, to je to klíčové. Ať už jde o uspávání, či cokoli jiného.

Mnoho krásných uspávacích momentů, přeji!

Míša

EAB09079-9DA6-4D36-B7B7-B8E12EF3B59E

ŽIVOT Instagram zdravablondyna NA INSTAGRAMU
Zdravá žena
Zdravá žena
Ženské tělo se s věkem mění, stejně tak jeho potřeby. Buďte stále svěží a fit.
Přejít do kategorie
Těhotenství
Těhotenství
Podpořte své tělo živinami, které jsou nezbytné pro ochranu vás i miminka.
Přejít do kategorie
Dětská výživa
Dětská výživa
Živiny, které dětem nejčastěji chybí a které z běžné stravy jen obtížně získáte.
Přejít do kategorie
Čerstvé novinky na váš mail
Můžete se kdykoliv odhlásit. Newsletter zasíláme 1x za 14 dní.