Období vzdoru - krok za krokem ke smysluplnému prožití

Období vzdoru, krok za krokem k tomu, bylo bylo zase dobře

Největší zádrhel byl v tom, že jsem k Olíkovi přistupovala jinak než Honzík a to mě vyčerpávalo a znejišťovalo víc, než samotné Olího vztekání.  

TÁHNĚTE ZA JEDEN PROVAZ

S Honzíkem jsme se druhý den večer domluvili na tom, jak své reakce sjednotíme. Tohle je velmi důležitý krok. Když oba rodiče jednají stejně, pak děťátko ví, co má čekat. Rodiče se podporují, necítí se tím druhým zrazeni a rodina je v jednotě. Jasně, občas stane, že to někomu ujede, ale usilováním o dokonalost se nevyčerpávejte. I dítě potřebuje vidět, že chyby se stávají. Mnohem důležitější než dokonalý rodič, je rodič, který se ke své chybě dokáže postavit a poskytne tak dítěti k okoukání a nápodobě hodnotný vzorec chování.

O ČEM TO CELÉ JE

Abyste se mohli domluvit a naladit na stejnou vlnu, je důležité pochopit, o čem skutečně období vzdoru je. Vnímám takové hlavní dva tábory. V jednom mají za to, že vzdor je boj o moc. Buď vyhraje dítě, které následně bude řídit domácnost, nebo vyhraje rodič a obhájí tak svou alfa pozici. Děti a rodiče válčí PROTI sobě. Obě strany se cítí nepochopeně, zmateně a zklamaně. Vytváří se mezi nimi propast. Většinou po čase vyhrává rodič, který přitvrzoval, aby dosáhl svého. Křik, výhružky, fyzické tresty, citové vydírání, ledové sprchy, manipulativní a plané sliby, úplatky, zavírání v pokoji (na samotku). Rodič je nakonec spokojen, má doma to vychované dítě, co nakonec podlehlo a “pochopilo”. Jenže ono nepochopilo, jen se adaptovalo a přizpůsobilo nastolené situaci tak, aby přežilo, tedy upozadilo své vlastní já. Rodič má doma dítě, kterému nepomohl s tím, jak zvládat své emoce a potřeby.

V druhém táboře máte možnost období vzdoru vnímat jako příležitost dítě vyslyšet, uznat jeho emoce a pomoci mu pochopit jeho vlastní vnitřní pocity, procesy, touhy, potřeby vs reálné možnosti. Možnost pomoci svému dítěti naučit se, jak zpracovávat své emoce. Provázet jej během jeho vnitřní nejistoty. Ruku na srdce, kdo umí žít v harmonii se svým vnitřním já, ten skutečně žije. To je člověk, který má velký předpoklad, že svůj život prožije způsobem, který ho bude skutečně naplňovat.

Složité je, že tyhle dva tábory žijí společně na jednom místě.

NEBERTE TO OSOBNĚ

Nejde o útok proti vám. Dítě svádí svůj vlastní boj uvnitř sebe, je zmatené z toho, co cítí a dělá. Tohle uvědomění si vám může dodat klid, abyste nevybouchli i vy. Pomozte mu. Místo vzteku, dejte prostor k tomu, aby vás mohla naplnit touha mu pomoci. Je to podobné, jako když si váš maličký nebo maličká natluče. Též běžíte na pomoc. Pofoukáte bolístku, ujistíte se, že je v pořádku a vysvětlíte, že příště bude lepší nejprve počkat, až se houpačka zastaví než vyskakovat v letu. Vzdor se týká sice duševního těla, ale reakci si zasluhuje podobně citlivou a empatickou, jako při fyzickém zranění.

RESETUJTE SE

Než začnete na dítě křičet, zastavte se. Dejte si jeden poctivý nádech-výdech, vnímejte ho jako reset, zastavte tok vybuchujících myšlenek a získejte možnost k celé situaci přistoupit znovu a jinak. Vzpomeňte si, že nejde o vás, nejde o útok na vás, jde o dítě.

S POKOROU SKLIĎTE, CO JSTE ZASELI

Projevy v období vzdoru až tak nesouvisí s povahou a vrozeným charakterem dítěte. Tohle všechno dokáže mnohonásobně předčít klidný rodič, především klidná máma. A jak se říká, co jsme zaseli, to si i sklidíme. Dítě je opička, což jsem často zmiňovala s ohledem na stravovací návyky, ale platí to samozřejmě i tady. Pokud vás dítě od malinka pozoruje, jak v krizových situacích křičíte, mácháte rukama, boucháte dveřmi, rozčilujete se, děláte scény, nadáváte, jste nepříčetní … no nejspíš bude ve vypjatých situacích reagovat podobně. Zlobíte se za takové projevy na sebe stejně jako na dítě? A nebo. Zlobíte se ve skutečnosti na dítě nebo na sebe?

VŽDYŤ JE TO TAKOVÁ HLOUPOST

Možná si občas říkáte, proč se rozčiluje kvůli takovým kravinám! A když je to taková blbost, proč to rozpaluje i vás? Ano, přesně tak, gro je někde jinde. Navíc, v dětském světě to nejsou problémky, ale skutečné obrovské problémy. V našem dospěláckém ne, ale o to více bychom mohli být nad věcí.

SCÉNKA NA VEŘEJNOSTI

“Bože, hlavně ne tady a teď.” Znám to též. Zavřete se do bubliny. Nevšímejte si okolí, celá situace je jen o vás dvou. Samozřejmě, že všichni čekají, až začnete křičet, až mu/jí dáte pohlavek a vy cítíte, že pokud to neuděláte, budete v očích ostatních za neschopnou matku (otce), která má rozmazlené dítě. ALE? V tu chvíli, jde hlavně o vaše dítě. Pomozte mu, buďte ve svých reakcích konstantní, ať už jste venku, doma, u babičky, jedině tak vám může 100% důvěřovat a vědět, že vaše jednání je upřímné a že se na vás může kdykoli spolehnout.

Většina těch pohledů na veřejnosti, co říkají: “Jdi do boje!”, je od lidí, na kterých vám ve skutečnosti nejspíš nezáleží, ani je neznáte, možná jen od pohledu. Obvykle se nestaráte o to, co si myslí, jestli jsou šťastní, jak si žijí … tak proč zrovna teď byste měli?! Když se v takové chvíli rozhlédnu kolem sebe, vidím například mámy, které si užívají celou situaci s jistou dávkou zlomyslnosti, jako by si říkaly, že se to konečně děje i někomu jinému. Opravdu je rozumné se kvůli takovým lidem chovat ke svému vlastnímu děťátku jinak? 

ONI SI MYSLÍ, ŽE BUDE ROZMAZLENÝ

A co si myslíte vy?

O Olíčkovi si to myslelo celkem dost lidí z našeho okolí a rodiny, někteří si to nejspíš myslí nadále. To bylo s uspáváním, to bylo s kojením, to bylo s chováním a nošením, to bylo s tím, že …

Skutečně se bojíte toho, že vám dítě přeroste přes hlavu? Jde ten strach z vás, nebo jde spíš o vliv vašeho okolí, babiček, tetiček, kamarádek, ale možná i sourozenců či přímo od vašeho manžela/partnera?

JAK POZNÁM, ŽE SE CHOVÁM (VYCHOVÁVÁM) SPRÁVNĚ?

Směřujeme tam, kam jdou naše kroky. Když něco v životě (ve výchově) děláme určitým způsobem (je jedno, jaké oblasti se to týká), měli bychom očekávat náležitý efekt. Nemusí se dostavit hned, je to proces, ale s každým jedním krokem bychom měli vnímat, že se přibližujeme tam, kde chceme být.

Pokud je to dlouhodobě udržitelný proces, tedy bez negativních projevů (ve výchově např.: výhrůžek, zastrašování, citového vydírání, bez úplatků, lhaní, planých slibů, …) a já se v něm cítím příjemně (jako máma např.: ne utlačeně, ne upozaděně, tak akorát dominantně), pak to nevypadá na nic jiného, než na výchovu s respektem vůči dítěti, vůči jeho individualitě, potřebám a pocitům a to rozhodně není rozmazlování.

Zkrátka, musí vám v tom všem být dobře, vám oběma, celé rodině. Ale primárně je to o vás dvou. O mamince a synovi či dceři. Pokud je vám dobře v rámci zpětné vazby od dítěte (je k vám citlivé, chová se k vám hezky, projevuje vám lásku, je empatické, …), pak jdete správným směrem a měli byste na sebe být hrdí bez ohledu na to, co si myslí vaše okolí.

POKYN K UKLIDNĚNÍ A KŘIK NA KŘIK NEPOMÁHÁ, VŠECHNY DALŠÍ UPGRADY TOHOTO TYPU CELOU SITUACI JEN ZHORŠUJÍ

Když vám to naposledy ujelo a křičeli jste na partnera (nebo partnerku), pomohlo vám, když řekl (nebo řekla), ať se uklidníte? Pomohlo vám, když na vás začal též křičet? Jak by vám bylo, kdyby vám dal pohlavek, jako pomoc, abyste se vzpamatovali? Jak byste se cítili, kdyby vás zavřel do ložnice a řekl, že máte přijít, až se uklidníte?

Já bych se cítila bídně, říkala bych si, že mu na mě ve skutečnosti nezáleží, že mě nemá rád. Byla bych ještě více zmatená, cítila se ublíženě, osaměle. Časem bych se nejspíš uzavřela sama do sebe, přestala bych věřit druhým a přestala bych věřit i v sebe. Přesně takové lekce některé děti dlouhodobě dostávají.

Já jsem je dostávala též. Jasně, a žiju. To jen na argument “A taky žije”. Žiju, ale musela jsem se toho o SKUTEČNÉM životě v průběhu dospívání a v dospělosti mnoho naučit sama a bylo to těžké, bolelo to. Neuměla jsem mluvit o pocitech. Moje první vztahy krachovaly na tom, že jsem nedokázala vyjádřit své pocity. Neměla jsem se doopravdy ráda, neuměla jsem se přijmout taková, jaká jsem. Musela jsem si tohle všechno zpětně zpracovat a myslím, že i díky tomu teď mohu k období vzdoru přistupovat s vnitřním klidem a potřebnou empatií.

PROČ KŘIČÍŠ?

Dítě se většinou rozčiluje, protože má dojem, že ho nechápeme, že mu nerozumíme, že ho doopravdy nevnímáme, neslyšíme. Otázka: “Proč křičíš?” nebo “Proč brečíš?” ho v tomhle pocitu jen utvrdí a nejspíš celou situaci ještě zhorší.

NEUPLÁCEJTE

Možná si řeknete, nic co by nevyřešila čokoláda. Úplatky nejspíš zaberou, ale z dlouhodobého hlediska nikam nevedou. Odvedete pozornost, možná dítě uklidníte, ale nenaučíte ho, jak situaci skutečně vyřešit. Takže se konflikt bude opakovat a nabírat na intenzitě. Navíc, že jednou zabrala čokoláda, neznamená, že zabere vždy. Každý, kdo bere úplatky, je nenasytný a bude chtít víc a víc.

V dalším článku plynule navážu na to, co jsem díky období vzdoru pochopila a jak konkrétně postupuji v kritických situacích.

Míša

ŽIVOT Instagram zdravablondyna NA INSTAGRAMU
Zdravá žena
Zdravá žena
Ženské tělo se s věkem mění, stejně tak jeho potřeby. Buďte stále svěží a fit.
Přejít do kategorie
Těhotenství
Těhotenství
Podpořte své tělo živinami, které jsou nezbytné pro ochranu vás i miminka.
Přejít do kategorie
Dětská výživa
Dětská výživa
Živiny, které dětem nejčastěji chybí a které z běžné stravy jen obtížně získáte.
Přejít do kategorie
Čerstvé novinky na váš mail
Můžete se kdykoliv odhlásit. Newsletter zasíláme 1x za 14 dní.