Novinka! Zásilky expedujeme i na Slovensko.

Rozhovor s dětskou psycholožkou Terezou P. Pandadis -  Nejen o zdraví a výživě

Jak se říká, nic není náhoda. Náhodné není ani mé setkání s Terkou.

Terko, já o tobě mohu prozradit, že jsi členkou online poradny, že máš syna a že pro vás bylo celkem nedávno aktuální období prvních příkrmů. To ale našim čtenářkám asi nebude stačit :)  Řekla bys nám o sobě ještě něco více?

T: Ano, moc ráda :-) Jmenuji se Tereza Pojmanová Pandadis a jsem psycholog se zaměřením na práci s dětmi a rodiči. Vystudovala jsem jednooborovou psychologii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a poté navazující magisterský program v Praze. Moc ráda s úsměvem vzpomínám, jak jsem si po celou dobu studia říkala, že určitě nikdy nebudu pracovat s dětmi a v prostředí školství. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy… Mé první pracoviště po absolvování VŠ byla právě základní škola, kam jsem nastoupila na pozici školního psychologa. Po krátké době v této roli jsem své naivní představy o této pozici zahodila a práce mě začala bavit. Profesní pestrost, se kterou jsem se každý den setkávala, byl asi zlomový bod pro uvědomění si, že mé další směřování v oboru psychologie povede k práci s dětmi. Najednou mi začalo dávat obrovský smysl pracovat právě s dětmi a rodiči. V současné době absolvuji šestiletý psychoterapeutický výcvik, který je zaměřený právě na tuto oblasti a současně si užívám rodičovské dovolené s naším malým desetiměsíčním chlapečkem. Před nástupem na mateřskou dovolenou jsem na částečný úvazek pracovala s dětmi a dospívajícími také v soukromém psychoterapeutickém centru v Praze, konkrétně v Centru Hladina, které mi dalo spoustu podpory a zkušeností v roli začínajícího terapeuta. Mým snem do budoucna je vytvořit vlastní pracoviště, které by se zaměřovalo právě na práci s dětmi a rodiči. Moc ráda bych byla součástí sdruženého týmu odborníků, kteří poskytnou co největší spektrum odborné pomoci každé rodině, která to bude potřebovat.

M: To je krásná vize a moc Ti přeji, aby se naplnila.

Pojďme dnešní rozhovor vzít spíše ze široka, dotknout se častých a palčivých témat. A ty, které u čtenářek zarezonují nejvíce, tak k těm se můžeme v budoucnu vrátit a ponořit se do nich více.

Nemocnost dětí. Hlavním nebo podružným spouštěčem nemocí může být stres. Stres umí doslova podlamovat imunitu. A to je faktor, který bychom jako rodiče měli brát v potaz nejen pokud řešíme u svých dětí časté nachlazení a nemoci.

Do dětského světa se stres promítá v nejrůznějších podobách. Děti ho neumí zpracovat. Jak pracovat se stresem je přitom jedna ze základních dovedností, které by měl rodič své děti naučit a samozřejmě by v tomto ohledu měl jít i příkladem.

Vnímáš to podobně? Jsou nějaké techniky, které bys mohla našim čtenářkám předat? Jak dětem pomoci pracovat se stresem?

T: Ano, určitě souhlasím s tím, že úkolem nás rodičů je právě předat tuto dovednost svým dětem, a tím je i vybavit do náročných situací, které život přináší. U dětí se projevy stresu mohou výrazně lišit od projevů u nás dospělých. Často se setkávám s tím, že rodiče přichází na sezení kvůli tomu, že nerozumí projevům chování dítěte a nespojují si souvislosti. Konkrétní chování je jen špička ledovce a to zásadní je často ukryté pod hladinou. Když se podaří tyto věci odkrýt a pochopit souvislosti, je to většinou velký krok směrem k pozitivní změně. Rodiče se poté mnohem lépe orientují v tom, co se vlastně dítěti děje a jak s tím mohou pracovat. Pro příklad to může být třeba situace, kdy se dítě chová nestandardně v kolektivu spolužáků, je třeba až agresivní nebo se u něj objevují různé patologie v chování, a za tím vším je často dlouhodobý stres, který může mít různé příčiny. Ve škole nebo školce tak dítě může velmi rychle získat nálepku jako to “zlobivé problémové dítě”, které následně absolvuje vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně nebo u jiných odborníků a už se to s ním táhne. Přitom by stačilo, aby byl nablízku někdo, kdo situaci dítěte a celé rodiny zmapuje, pomůže nastavit lepší pravidla pro fungování ve škole/školce a tím může být po problému. Pravdou je, že už od útlého věku se dá dětem pomoci budovat dovednost regulovat své emoce. Už když se malé miminko vzteká, záleží na tom, jak reagujeme a jaký vzorec chování v něm vytváříme. Technik, jak pracovat se stresem u dětí je velká spousta. Já mám třeba skvělou zkušenost s imaginací, dětskou meditací atd., ale určitě to celé stojí především na tom, jak my sami reagujeme na projevy dítěte. Naše reakce jsou to, čím děti učíme, jak se v konkrétních situacích zachovat a pouhým pozorováním nás dospělých toho do sebe nasají nejvíc.

M: Teď je hodně aktuální i téma návratu do škol a školek a celkově stanovování nových režimů. Některé děti toto období nesou velmi těžce, a nakonec přechod na nový režim odmarodí (k tomu samozřejmě přispívá vícero faktorů, ale pojďme se dál soustředit na roli stresu). Jak můžeme v tomto období celou situaci dětem usnadnit? Měla bys pár tipů?

T: Ano, zejména tzv. “doba postcovidová” v tomto ohledu přinesla spoustu problémů a pro mnoho dětí je návrat do režimu školky a školy velmi problematický. Roli může hrát více faktorů a je to často něco, co se týká fungování celé rodiny. Pokud chceme dětem usnadnit návrat do nějakého režimu, určitě moc pomůže celkově zpomalit a být citliví k celé situaci. Nebagatelizovat to, jak to děti prožívají, i když to sami nemusíme vnímat jako zásadní problém. Konkrétním typem může být třeba to, že si každé ráno dopřejeme dostatek času na všechny činnosti, aby den nezačínal stresem. Například když společně v klidu posnídáme, naladíme se na to, že je před námi nový den, připomeneme si, co nás čeká a jak bude dnešní den probíhat, je pro děti velmi důležité. Zejména u dětí, které mají problém v udržení pevného režimu je tohle velmi zásadní. Pokud ráno rodiče ve stresu běhají po bytě a vše se řeší na poslední chvíli, určitě to dětem nepomůže. Pomoci může připravit si co nejvíce věcí třeba už večer (školní potřeby, oblečení, svačinu) a tím mít ráno klidnější. U citlivějších dětí, které hůř snáší přechod do jiného režimu, se mi také osvědčilo zavedení různých rituálů s rodiči, které mohou pozitivně nastartovat den. Takovým rituálem může být cokoliv, co má rodina ráda, jakákoliv činnost, ale třeba i jen každodenní objetí před odchodem z domu nebo společná snídaně, příprava svačiny. Dalším pozitivním střípkem podporujícím adaptaci je třeba společně strávené odpoledne nebo večer, kdy se dětí ptáme, jak se dnes měly, co  hezkého prožily během dne nebo naopak bylo něco náročné, s čím  by potřebovaly pomoct, aby se cítily lépe. Už jen to, že se dětem rozhodneme věnovat naší vědomou pozornost a současně při tom neděláme další činnosti, je velmi důležité. Po příchodu ze školy je důležité myslet na to, aby děti měly dostatek času na odpočinek a zábavu a mohly uvolnit nahromaděnou energii. Často se setkávám s tím, že větší stres zažívají děti, které mají přesně plánovaný a organizovaný čas svými rodiči a chybí prostor pro volnou činnost během dne. Mnoho rodičů se snaží dětem vytvořit pestrý a plnohodnotný program, ale to často vede k velkému přetížení, na které dítě nemá kapacitu. Samozřejmě se to odvíjí od věku dítěte. Jinak budeme přistupovat k prvňáčkovi a jinak k dítěti na druhém stupni ZŠ.

M: To jsi shrnula krásně. Díky našemu Olíčkovci jsem se naučila i vhodně časovat právě to okénko, kdy se ptát na to, jaký měl den, jak se cítil apod. Všimla jsem si, že si nejprve sám potřebuje vše přebrat, ujasnit, zpracovat to, co se přes den vlastně událo. Ve škole nebo i školce jsou děti v nějaké dění, zajetém režimu a často nemají prostor, aby se zastavily, něco prožily a udělaly si vlastní závěr a názor. To vše většinou přijde, až když změní prostředí, zpomalí a nic nemusí.

Já byla samozřejmě vždy natěšená, až Olíčka vyzvednu ze školy, těšila jsem se, až mi bude o všem hned vyprávět. V takové chvíli ale Olíčkovi stačilo láskyplné přivítání, obejmutí a neřešení toho, jak se měl, tedy myslím nad rámec toho, že řekne „ jo dobrý“. Mnohem sdílnější a naladěnější sám na sebe i na komunikaci o tom, co se ve škole událo a o tom, jak se tam má a cítí, je spíše večer, než jdeme spát. Načasování je u nás klíčové a pak také formulace mých otázek. Na otázku: „Jak se máš?“ dostanu povrchnější odpověď, než na otázku: „Jak ses dneska cítil? Co ti udělalo radost? Měl si dnes z něčeho obavy? Naštval tě někdo?“.

Jinými slovy, opět se vracím k tomu, co už jsi říkala, tedy že je na nás rodičích, abychom připravili vhodnou půdu pro sdílení a napojení se na naše děti, což vyžaduje naši vědomou pozornost.

Můžeš vlastně reálně pomoci dětem, které se nacházejí v toxickém prostředí? A tím nemyslím nutně to, že mají „zlé“ rodiče, může jít zkrátka o složitou životní situaci, rozvod, úmrtí v rodině, finanční potíže, tedy cokoli, co vede k tomu, že se energie a dynamika v rodině změní.

T: Věřím, že je mnoho způsobů, jak se dá dětem pomoci i přesto, že nedokážeme přímo ovlivnit prostředí, ve kterém vyrůstají. Už jen to, že dítěti nabídneme bezpečný prostor pro sdílení všeho, co potřebuje, je velká věc. Myslím, že v tomhle skvěle plní funkci právě třeba role školních psychologů, kteří jsou v přímém kontaktu s prostředím školy a dítěti tak mohou pomoci v celkově širším kontextu. Pokud se podaří dobře navázat spolupráci, můžeme dítěti pomoci jak v kontextu školního prostředí, tak i rodiny. Můžeme do spolupráce zahrnout pedagogy, spolužáky, pozvat si na konzultaci rodiče, sourozence. Je to vlastně skvělá šance, jak dítěti poskytnout možnost obrátit se na někoho kompetentního v jeho přirozeném prostředí a podpořit ho v jakkoliv náročné situaci. Při individuální práci s dítětem můžeme nabídnout nadhled nad celou situací, techniky jak pracovat sám se sebou, se stresem. Můžeme společně hledat zdroje a oporu, kterou dítě kolem sebe má, zaměřit se na to, co je v jeho životě zátěž, a tím mu pomoci ke změně.

M: Často se vracím k myšlence, že naše děti mohou být jen tak zdravé, jak zdraví jsme my sami. Obzvlášť u maličkých dětí, které doslova nasávají naše emoce, je to zjevné.

Máš prostor ve své praxi ošetřovat i rodiče? Navést je na nějakou jinou, poklidnější, případně efektivnější a láskyplnější cestu? Nebo kde vlastně bývá ten zakopaný pes?

T: Toto je hodně důležitá otázka, na co se ptáš. Prostor pro práci s rodiči je velmi zásadní. Opakovaně se setkávám s tím, že rodiče přivedou do terapie dítě a věří, že během pár sezení objevíme problém a ten “opravíme”. Pro mě osobně je při práci s dítětem hodně důležité mluvit nejprve s rodiči a zmapovat celou situaci s nimi. Zajímá mě jejich pohled na věc, očekávání, to jak různě věci vnímají, hodnotí, co při tom sami prožívají. V průběhu práce s dítětem si pravidelně rodiče zvu a vzájemně si předáváme zpětnou vazbu k naší spolupráci. Stává se, že rodina přichází s určitým tématem, které chtějí řešit, ale v průběhu setkávání zjistíme, že hlavním problémem může být něco úplně jiného. Také je třeba zmínit,  že práce s dítětem se rovná práce s celým kontextem rodiny a často se stává, že současně vstupují do terapie i rodiče, což je skvělé, když se podaří. Někdy stačí situaci zmapovat, nastavit drobné změny právě třeba ve fungování celé rodiny nebo jednotlivých členů a tím se může z velké části vyřešit i problém dítěte. Je to samozřejmě velmi individuální a neexistuje univerzální rada pro všechny. Vždy záleží na konkrétním příběhu dítěte/rodiny a také to, co platí pro jednoho, nemusí pomoci druhému. Obecně lze tedy asi říci, že práce s rodiči je pro dětského psychologa nedílnou součástí práce s dítětem.

M: Při komunikaci s maminkami si někdy všímám, že na své děti nechtěně, nevědomky přenášejí nervozitu, pocit vlastního selhání a jakousi úzkostlivost. Teď rozhodně nechci, aby to vyznělo jako kritika, spíše se snažím popsat, pojmenovat situaci, která se v mé praxi často objevuje.

S maminkami řešíme zejména výživu, první příkrmy a obecně stravování dětí a právě tam je paralela vidět na samotném jídle. Pro příklad, maminka je nervózní z prvních příkrmů, možná už unavená z věčného odmítání a jídla všude jen ne v puse dítěte. Když to trvá týden dva, tři, či déle může se to transformovat až do pocitu osobního selhání, tedy „něco dělám špatně“, „nejsem dobrá máma“. Nakonec je to takový bludný kruh, protože dítě cítí, že je maminka v nepohodě a možná už i to usazení do židličky probíhá s odporem dítěte. Jak se ale dítě může uvolnit, najít odvahu zkusit nové potraviny a chutě, když je u něj nervózní, smutný nebo rozechvělí rodič? Měla bys nějakou radu, třeba i osobní, jak z toho ven?

T: Ano, tohle jsi pojmenovala moc hezky. Děti jsou vlastně taková naše zrcadla a přesně jak říkáš, často jsou jejich projevy chování jen odrazem našeho vnitřního stavu, který si neuvědomujeme nebo nepřipouštíme. Umím si představit, že musí být velmi náročné něco takového řešit. Sama mám velké štěstí, že mám dítě jedlíka a tím je naše cesta v začátku stravování snazší, ale samozřejmě také znám sama u sebe situace, kdy nejsem na sto procent v pohodě a pozoruji, jak se to v chování toho mého mrňouska okamžitě odráží. Myslím, že je to zase hodně individuální. Určitě bych se maminky, kterou tohle trápí, ptala, jak to u nich doma při stravování probíhá, co konkrétně jí způsobuje stres, zda jsou tam nějaké stereotypy, jestli je to někdy lepší… Obecně se dá asi poradit to, že základem je postarat se o sebe a své potřeby. My psychologové používáme takový termín zazdrojovat se. Je moc důležité, aby v takovou chvíli maminka myslela na sebe, na to, co jí pomůže situaci zvládnout a nebude to podporovat větší stres. Dokážu si představit, že pokud už jsem naskočila do něčeho, čemu se říká bludný kruh a každé další krmení je pro mě především obava, je potřeba to co nejdříve zkusit změnit a najít v tom pro sebe nějakou příjemnou polohu. Už jen to, že jídlo pojmeme jako hru, při které se můžeme všichni zasmát, může hodně pomoci. Určitě s tím souvisí i umění říci si o pomoc a krmení například nechat občas třeba na manželovi, babičce. Pozvat kamarádku a domluvit se, že na to zkusíme být dvě a tím se trochu uvolnit, vyskočit ze zajetého konceptu. Primárně bych se také ptala na to, jak dobře má ošetřeny svoje potřeby sama maminka. Jak se cítí, zda se stihla sama najíst nebo od rána hladoví, jestli toho na ní prostě není obecně moc a čas při krmení je jen chvíle, kdy to vše nejvíc graduje. Úlevné může být i jen prosté sdílení svých pocitů s někým blízkým, kdo nás vyslechne a podpoří, a pokud nikdo takový v našem životě aktuálně není, určitě bych doporučila vyhledat odborníka.

M: To jsou krásné tipy a myslím, že je můžeme aplikovat i na jiné situace, které nás frustrují nebo spouští pocity vlastního selhání.

Zůstaňme ale ještě u stravy. Jsem pevně přesvědčená, že bychom jako rodiče měli pomoci svým dětem, aby si vybudovali svůj vlastní zdravý vztah k jídlu. Vztah k jídlu je mimo jiné založen na vzorcích chování, které si dítě s sebou nese již z útlého dětství po další roky, možná po celý život. Často jsou to natolik samozřejmé a zaryté vzorce, že je v dospělosti už ani nevnímáme. A tedy zpětně nehodnotíme, zda jsou pro nás přínosné či nikoliv.

Pokud dítě již v útlém věku pochopí, že by jídlo mělo sloužit pro jeho zdraví, pro radost, ne pro zajídání smutku, pro pocit naplnění a ne přeplnění, pak má v tomto ohledu skvělý start do života. Nebude se muset v dospívání či dospělosti potýkat s nadváhou, obezitou nebo s tím, že bude jíst jen z povinnosti apod.

U dětí s nadváhou nebo u obézních dětí se často objevuje nějaký skrytý problém (on vlastně nemusí být ani skrytý, možná ho jen nevnímáme), např. neoblíbenost nebo šikana ve škole, školce, ponižování ze strany rodičů/učitelů, pocity osamělosti, protěžování sourozence, příchod nového sourozence, nejrůznější strachy, vyšší citlivost apod.

Někdy je jídlo takovým únikem, kdy se děti v přítomném okamžiku cítí bezpečně, spokojeně, možná šťastně. Ale ten vzorec, že kyblík zmrzliny poskytne emoční útěchu, ten zkrátka není dobrý. Vnímáš to podobně? Jak z toho ven?

T: Určitě to vnímám podobně a sama si všímám, že emoční jedení je stále častějším problémem u obézních dětí. Strava může skvěle suplovat něco, co dítěti v životě chybí a stát se tak vlastně i závislostí. Pokud k tomu ještě přispěje naprosto volná ruka rodičů, kteří stravu neřeší a do špatných návyků nezasahují, dítě má velmi rychle zaděláno na budoucí problém. Bohužel mám pocit, že tohle je generačně zažitý model naší společnosti, kdy nedostatek znalostí právě třeba ohledně průmyslově zpracovaných potravin, bílém cukru atd. a jejich vlivu na naše zdraví, velmi ovlivnil několik generací a stále to má velký dopad na to, co předáváme svým dětem. Často se setkávám s neshodami v rodině ohledně množství konzumace cukru, kdy je na jedné straně například prarodič, který se snaží dítěti “dopřát a odměnit ho” prostřednictvím nějaké sladkosti a na straně druhé rodič, který je zásadně proti a příjem cukru razantně eliminuje. Tím v rodině vzniká obrovské napětí a neshody, které se promítají do celkového fungování rodiny. Dalším častým scénařem jsou rodiče, kteří se svým dětem snaží cukr zakazovat úplně takovým způsobem, kdy je to velmi kontraproduktivní a paradoxně tak dosáhnou akorát větší potřeby cukr doplňovat v o to větší míře a ještě ke všemu skrytě. Tohle je určitě aktuální téma, kterému bychom mohli věnovat spoustu prostoru a které vzbuzuje silné emoce v mnoha ohledech. Z mého pohledu je tohle jedna z nejvíc zásadních oblastí, kde svým dětem můžeme být vzorem. Naučit je mít zdravý vztah ke svému tělu a o stravě přemýšlet. Pro mě samotnou je tahle oblast velkým osobním tématem právě v souvislosti s návyky z dětství, ale přesto věřím, že s dobrým odhodláním a znalostmi tyto vzorce můžeme dobře změnit.

Ano, to jsou právě ty vzorce, které si neseme z dětství a které se v dospělosti už přepisují mnohem hůře a bolestněji. Chce to více odhodlání a podpory, ale stojí to za to. Největší motivací jsou často právě naše děti, které nás vlastně přirozeně nutí se zamýšlet nad tím, zda některé věci (a nemusí to být jen strava) děláme správně, zda skutečně prospívají našemu tělu i duši.

Obezita je rozhodně velkým tématem, ale stejně tak závažné jsou i poruchy příjmů potravy. Po čas covidu, kdy probíhala nejrůznější omezení se situace odrazila samozřejmě i na našich dětech. Na některých pracovištích hlásili, že příjem dětí a dospívajících s poruchami příjmu potravy vzrostl i 7x. Tohle je velmi citlivá oblast. Setkáváš se s těmito potížemi v praxi? Je pro rodiče snadné rozpoznat, kdy je čas něco takového aktivněji řešit? Jsou nějaká obecně platná doporučení nebo metody, jak tyto potíže rozpoznat?

T: Ano, setkávám se i s touto problematikou a přesně jak říkáš, bohužel  je zaznamenán obrovský nárůst za poslední dobu i v souvislosti s covidem, karanténou. Otázku poruch příjmu potravy řeším nejčastěji u dospívajících, kde je pro rodiče velmi obtížné rozpoznat, o jak závažný problém se jedná, a to bohužel souvisí i s tím, že se odborná pomoc vyhledává v době, kdy je problém velmi rozjetý. Obecně platná doporučení určitě jsou a skvěle v tomto ohledu funguje třeba centrum Anabell, které se specializuje přímo na poruchy příjmu potravy.

Já sama za sebe vnímám jako klíčové to, aby rodič neztratil přehled a kontakt s tím, jak a čím se dítě pravidelně stravuje. V období dospívání je to určitě mnohem těžší a přirozeně sem patří různé změny ve stravování zejména u dívek, které k tomuto období patří, ale hranice, kdy se to může zvrtnout v opravdový problém, který je potřeba včas řešit, je velmi tenká.

Ve své praxi jsem se setkala s tím, že příčinou poruch příjmu potravy může být třeba zdánlivě neškodná věta někoho blízkého, která napáchá velké škody. Myslím, že tou nejlepší prevencí je především vědomý zájem rodičů, snaha o vytvoření důvěrného vztahu s dětmi, kdy se dá i o takových tématech bezpečně mluvit a především předávání správného vzoru prostřednictvím nás samotných a našich návyků.

 

Terko, moc Ti děkuji za možnost tento rozhovor realizovat a sdílet. Vážím si tvého času a věřím, že bude článek v mnohém přínosem. Těším se, až se vrhneme do některých témat hlouběji a budeme tak moci předat co nejvíce praktických tipů.

 

Napište nám do komentářů, do jakého tématu byste se chtěli ponořit více. Rády ho pro vás zpracujeme.

 

Posílám mnoho odhodlání a pozitivního naladění! Míša

ŽIVOT Instagram zdravablondyna NA INSTAGRAMU
Zdravá žena
Zdravá žena
Ženské tělo se s věkem mění, stejně tak jeho potřeby. Buďte stále svěží a fit.
Přejít do kategorie
Těhotenství
Těhotenství
Podpořte své tělo živinami, které jsou nezbytné pro ochranu vás i miminka.
Přejít do kategorie
Dětská výživa
Dětská výživa
Živiny, které dětem nejčastěji chybí a které z běžné stravy jen obtížně získáte.
Přejít do kategorie
Přidejte se k nám!
Naší komunitu žen, maminek, tatínků (pár jich tu máme!) si hýčkáme.
Díky newsletterům budete s předstihem vědět o všech akcích, slevách, novinkách i předprodejích. Některé nákupní bonusy zasíláme pouze našim odběratelům! Každý měsíc se navíc bude automaticky účastnit slosování o dárkový poukaz.